Vzpomínky

Existují věci, které si nepamatujeme, a přesto nás formují. Jsou uložené hlouběji než slova i příběhy, které si o sobě vyprávíme. Jsou v těle a v reflexech, v pocitech bezpečí i stesku, které se objevují bez jasné příčiny. Právě z tohoto tichého prostoru, kde se paměť nevypráví, ale cítí, vznikl obraz Vzpomínky.

Svislé vlny jsou vzpomínky v odstínech zelené a růžové — s jen sotva přítomným nádechem fialové — nejsou namalovány náhodně. Je to životní síla, která v nás pulzovala dřív, než jsme ji uměli pojmenovat. Je to cit, první zkušenost s láskou i se ztrátou. A je to i intuice, která ví, aniž by vysvětlovala proč. Všechny tyto vlny existují vedle sebe, nikdy se zcela neslijí, ale nikdy nejsou ani zcela odděleny. Přesně tak, jak v nás koexistují různé vrstvy prožitého.

Horní, menší část obrazu patří dětství. Pamatujeme si méně. Dětství bylo dlouhé, když jsme v něm žili, ale čas z něj vzal velkou část a zanechal nám jen to nejpodstatnější. Právě tato neúplnost je ale také darem. To, co zůstalo, zůstalo proto, že mělo váhu. Paměť není archiv. Je to výběr, který za nás dělá něco hlubšího než rozum.

A pak je tu modrá vlna. Je to čas sám a nese v sobě paradox, který každý z nás zná. Čím více toho prožijeme, tím více vzpomínek se v nás ukládá, ale zároveň tím více jich tiše splývá do hloubky. Vlna neodnáší vzpomínky proto, aby nám ubližovala. Odnáší je proto, aby byl prostor pro nové. Je to přirozené dýchání paměti.

Dolní, větší část obrazu je vším, co přichází po dětství. Prostornější, bohatší, komplexnější. Vzpomínky se tady vrství a obohacují a i když modrá vlna stále plyne, celkový součet toho, co v nás zůstává, roste.

Vzpomínky nejsou o nostalgii ani o stesku. Jsou o tom, že jsme živí a že žití zanechává stopy. Že modrá vlna není nepřítel, ale průvodce. Že čím déle jdeme, tím více neseme.

A to není břemeno. Je to důkaz, že jsme tady byli.

Součástí tohoto díla je certifikát pravosti s integrovaným čipem, který uchovává jedinečné informace o jeho identitě a příběhu.